Povídky

Vzpomínka - namalovaný obrázek

17. července 2014 v 22:36 | Rexxanna
Zdravím všechny. Tady je další povídka pro vás. Sice malinko kratší, ale snad se vám bude líbit a užívejte prázdnin.

Jmenuji se Alice a chtěla bych se s vámi podělit o moji krátkou vzpomínku.

Bylo zrovna ráno a já šla jako vždy do koupelny. Vyčistila jsem si zuby a opláchla obličej. Pak jsem šla do školy. Chodím do čtvrté třídy, ale i tak to byl náročný den. Matematika a čeština to byl asi vždy kámen úrazu. Pak jsme měli vlastivědu. Tam jen nějaké poznámky o Slovensku. Když byly přestávky, tak jsme jako vždy řádili. Kdo by neřádil. Dále, pokud si dobře vzpomínám, byl tělocvik.

Na tělocviku nás učí jedna učitelka, kterou moc nemusíme. Vždy když máme tělocvik, tak hrajeme vybíjenou.

Další hodiny už si nepamatuji. Takže přejdu k obědu. Sice si též nepamatuji co bylo, ale myslím že to bylo dobré. Vždy jsem první a tak čekám na ostatní.
Musela být středa, protože jsme šli na hudební nauku. Ta nás ani moc nebrala, ale bohužel je povinná a já pak ještě mám po nauce hru na hudební nástroj.
Hraji na flétnu a ty tóny a melodie jsou pro mě jak kolíbání.

Hned co jsem dohrála jsem si musela pospíšit na autobus, ale stihla jsem ho. Zaplatila jsem čtyři koruny jako vždy.
Když jsem dojela kam jsem potřebovala, vystoupila jsem a rychle šla domů. Šla jsem do svého pokoje a sedla si i s knihou, kterou jsem vzala z poličky, na postel. Mamka zrovna vařila.

Asi tak za půl hodiny zavolala, že mám vynést koše. Jenže, když jsem se koukla co v tom koši je… Zesmutnila jsem a ptala se co jsem udělala. V koši ležel můj nakreslený obrázek, který byl u táty, proto že byl pro něj. Zamrzelo mě to, ale koš i přes to skončil v popelnici.

Odebrala jsem se zase do svého pokoje a přemýšlela, proč můj obrázek skončil v koši. Je to samozřejmé. Táta prostě neměl dost místa a tak musel něco vyhodit a tak vyhodil i můj darovaný obrázek. I přesto to ale malé dítě jako jsem já zamrzí. Už ani nevím proč jsem si na to vzpomněla, ale byla to vzpomínka, kterou vidím jako kdyby se stala před týdnem.


Děkuji že jste si tuhle mou vzpomínku přečetli a doufám, že se vám tak nějak líbila. Všem přeji krásný zbytek dne a aby jste si každý den vesele užívali.
Alice

Čarodějnice

16. července 2014 v 12:31 | Rexxanna

"Ona je čarodějnice!" "Je to čarodějnice! Dojděte pro soudce! To ona seslala na toto údolí kletbu." "Ne prosím, slitování, to já nebyla!" Prosila žena s černými vlasy.
Byla to ona nebo ne? V této vesnici už nikdo neví, zda se jedná o pravdu, či o lež. Pokaždé, když se dozví, že je někdo spolčen s ďáblem nebo s magií, hned ho popraví. Ale takových duších, které byly nevinné… Kořenářky byly odsouzeny, normální lidé, ať už chudí nebo bohatí byly též odsouzeni na trest smrti. Zrovna tak jako tato dívka. Co když to opravdu nebyla? Lidé se vyhubí navzájem, jen proto, že někdo řekl o tom druhým, že je to čaroděj. Kdybych se jí zastala, tak bych šla na trest smrti i já.

Utekla jsem domů a o všem pověděla mamce. "Neřeš to… Bude to tak lepší." Lepší? To možná. Byla jsem rozhodnutá. Až budu velká nebude ze mě selka, ale čarodějnice, když mě chytnou tak mě chytnou.

O deset let později…

Moje úvahy byly správné. Pokusila jsem se stát čarodějkou, ale je jasné, že vůbec netuším jak. Jen tak to asi nepůjde. Rozhodla jsem se pro vytvoření kruhu, ale i moje názory se změnili. Nyní jsem se už nechtěla stát čarodějkou ani ženou co potřebuje věřit v ďábla. Rozhodla jsem se, že mě to nebude zajímat. Bude to tak lepší.

***

Na trhu bylo jako vždy plno. Stánkaři přes sebe provolávali, ať si lidé koupí u jejich stánků. Davy ve skupinkách, které o něčem debatovali.
Že je z toho nebolí hlava… Byl tady totiž opravdu velký ruch.
Došla jsem ke stánku s kořením. Stará paní s úsměvem si mě prohlédla. "Co si budeš přát, děvče?" "Mouku a nějaké to koření." Usmála jsem se. Stará paní všechno postupně zabalila a podala mi velký pytel s obědvanými věci. "Dva groše má milá." Nepřestávala se usmívat. Vytáhla jsem tři a podala jí je. "Tady máte." Pak jsem zmizela.
Přesunula jsem se k dalšímu stánku se svíčkami. "Budeš něco chtít?" bylo vidět že prodavačka je už unavená. "Prosila bych pět býlích svící." Usmála jsem se… "Tady to máš. Ještě něco?" "Ne to bude všechno." Dala mi svíčky do malinkého pytle. "Pět grošů prosím." Vyndala jsem šest a podala jí je. Pak jsem vyšla domů.

Ani jsem si nevšimla, jak dlouho jsem tam byla, ale už se stmívalo. Dokud to šlo, tak jsem si užívala všechny paprsky měsíce, které na mě dopadly. Z hospod se ozývali opilácké hlasy a řev.
Schovala jsem se do naší prázdné stodoly. Nikdo u sebe nemůže mít moc koření a svíce, které jsem potřebovala.
Maminka je těžce nemocná a všechno koření potřebuje na vyléčení. Dělám z toho obklady a masti.

Musela jsem zapálit svíce aby tady bylo vidět a myslím si, že by každýmu bylo divné, kdyby mě viděli s pěti svícemi, moukou a kořením.
Vytáhla jsem sádlo, co už jsem měla schované v kýblu. Do misky co jsem našla na poličce, jsem dala trochu sádla a rozehřála ho nad svící. Vzala jsem si sáček i s bylinkami a kořením. Všechno se jsem vysypala do sádla a trochu to zamíchala.
"Máme jí!!!" Až po jak dlouhé době mi došlo že mě pár lidí sledovalo… "Není to tak jak to vypadá… Prosím." Někdo mě chytl za ruce a už mě vedly pryč. "Našli jsme tu čarodějnici! Koukněte se a ní. Je to ona. Načapali jsme jí…" kdo by řekl že v těch hospodách bude tak živo. Všude se rozevřeli dveře, aby se podívali na mě. Už jsem nebyla jako holka ze statku… Pro ně už jsem byla jako čarodějnice.
Pár lidí si našlo předmět, který proti mně hodili. "Já nejsem čarodějnice!" Křičela jsem, ale něco mě trefilo do spánku. "Nikdy jsem jí nebyla a…" A pak jen černota…

Zima, otevřela jsem oči. Byla jsem v žaláři. Rozběhla jsem se k mřížím… "Pusťte mě!" Pomalu se vynořila stráž z dveří naproti žaláři. Jeden ze stráží odemkl a hned mi chytl ruce. Druhý rychle přiběhl a nasadil mi pouta. Začala jsem se bránit, ale hned jsem to vzdala. Bylo jisté že bych neměla šanci.

Vedly mě loukou. "Smaž se v pekle!" "Bůh to všechno vidí." "Táhni k čertu!" Volali všichni. Zas po mě začali házet věci, ale tentokrát shnilé ovoce a zeleninu. Čvachtalo to pod mýma nohama a lepilo se to na mě. Bylo to odporné. Nevěděla jsem že se mi tohle stane. Kdyby mi tohle někdo řekl asi bych se mu dost vysmála, ale po tomhle.
Vedli mě dál a dál a já přemýšlela, co jsem komu udělala, že jsem se dostala do této situace.
Došli jsme k velké hromadě dřeva s velkým dřevěným křížem. Takže tady se měl konat můj konec. Pomalu mě vlekly na tu hromadu dřeva až ke kříži. Stráž mě musela vysadit.
Pak mě pořádně lany přichytili ke kříži a seskočili z hromady klacků. Přistoupil kněz s pochodní. "Za pracování s magií a spolčení s ďáblem, je trest smrt." Hodil pochodeň do dřeva.
Dřevo začalo hned hořet a praskat. Za chvíli byly vidět plamínky, ze kterých se stávaly plameny. Ty plameny se začaly dotýkat i mě. Celé tělo mi začalo žnout. Brečela jsem, dostat se pryč z této situace se mi zdál jako dobrý nápad, ale jak.. Začala jsem se svíjet bolestí, začala jsem křičet. Bolest… Hnusná bolest… Oheň mi bral dech… Lapal po celém mém těle, až mě celou ovinul. Necítila jsem už své tělo a strácela jsem se v samotě a černotě. Naposledy jsem se nadechla a všichni utichly.



A tak Svět přišel o další nevinnou duši…
 
 

Reklama

Rubriky